Saverio Merlino - Proč jsme anarchisty?

I. Vlastnictví

Útočíme-li na legitimnost "vlastnického práva", jedná se s námi jako se zločinci a jsme vězněni, což je snadnější než vyvrátit naše důvody.

Tážeme se však: Co má větší cenu: život člověka nebo kus půdy? A život milionů lidí nemé přednost před veškerým vlastnictvím země, patřící několika tisícům privilegovaných? Není posvátnější existence nesčetných dělnických a selských rodin než luxus, vrtochy, neřesti, marnivost, ctižádostivost a chtivost několika lenochů, podvodníků, lichvářů, spekulantů nebo obchodníků s lidským masem.

Tvrdíme, že zájem většiny musí platit více než hltavost menšiny a potíráme tak zvané "vlastnické právo" jménem práva dělníků na život, na práci, na požívání ovoce této práce, jménem práva na vzdělání a vychování jejich dětí, jménem práva na chléb pro jejich stáří, jménem jejich práva konečně nebýt otroky kohokoli.

Účinkem tohoto vlastnického práva (jež je v podstatě obludnou privilegií) je, že činí otrokem toho, kdo se rodí chudý, je, že odsuzuje chuďasovy syny k nevědomosti, nutíc je pak právě proto, že jsou chudí a nevědomí, věnovat se pracím nejtěžším. Neboť právě dělník nemůže často prodat své paže a vlastník nebo kapitalista těží z něho přivlastňováním si plodů jeho práce tím více, čím je nuznější; námezdný dělník promrhav svůj život v továrně, umírá na bídném loži nebo v nemocnici, kdežto zaměstnavatel stále prospívá a množí své bohatství. A vidíme všechna nejohavnější a nejodpudivější divadla v naší společnosti: finančníka, obohativšího se krádežemi a vyznamenaného, jak se oddává hýření a obžerství, zatímco počestný dělník, vyhnaný z dílny následkem vynalezení nového stroje, žebrá o kus chleba anebo se nechá zavřít jako tulák nebo zloděj na dno vězení; bohatou měšťanu, která tráví svůj den děláním toilety, aby mohla jít večer na ples, zatímco žena z lidu klesá v koutě ulice vyhladovělá v cárech a s dětmi na rukou; bohatého synka obsluhovaného od kolébky davem sloužících, jak se pronikavě liší od dítěte dělníkova, jež nenalézá ani mléko v prsu své matky.

Takto společnost existuje jen podle jména: lidé se stávají nepřátely; aby mohli žít, zabíjejí a kradou; žena se prostituuje, dělník se prodává, a všichni dohromady se ničí a ohlupují: jedni, protože chtějí příliš mnoho mít a příliš mnoho vládnout, druzí, že si osvojili zvyk trpět a sloužit.

Víme, že země neplodí samočinně: je třeba rukou člověka, aby ji vzdělávali. Plodiny nepřecházejí samy z místa na místo. Je třeba těch, kdož je dopravují. A mnohé plodiny země, aby byly přizpůsobeny našim potřebám, musí být přeměněny, zpracovány, podrobeny dílu člověka. I stroje jsou provedeny dělníky a konečně i myšlenky, jimiž je lidstvo obohaceno, jsou dědictvím zkušenosti a práce četných generací.

Vlastník půdy a strojů nemá nic, nemá-li paží jiných lidí. Celý jeho průmysl spočívá tedy v tom, že pracuje pažemi jiných. A obchodník, spekulant, bankéř, advokát užívají svých talentů, aby nabyli bohatství z dělníků, zmocňujíce se plodin, kupujíce je za jednu cenu, aby je za jinou prodali, porušujíce jejich jakost, aby podvedli kupujícího, přivlastňujíce si dílo jiného a dovedouce také kořistit z neštěstí bližního.

Vlastnictví se získává všeobecně nejen krádeží, lichvou nebo podvodem, nýbrž jednou získáno rozmnožuje se jen utlačováním a vykořisťováním dělníků. Vlastníci a kapitalisté pijí krev dělníků.

Posledním účinkem "vlastnického práva" je nevyhnutelná bída pracovníků. Pokrok mnoho neznamená. Čím více dělník vyrábí, tím více se ničí. Vzrůst bohatství množí úroky, renty, zisky, daně, jež jsou vždy vybírány na práci chudých. Zmenšily snad nejobdivuhodnější vynálezy minulého století námahu nebo zvětšily blahobyt dělníků? Vzdor naší tak zvané civilizaci, vidíme příliš mnoho nezaměstnaných, příliš mnoho dětí pracujících v továrnách nebo v dolech, příliš mnoho žen, které hynou v rýžovnách a chřadnou v dílnách, vidíme příliš mnoho sebevražd, příliš mnoho zločinů spáchaných z bídy. Nejsme v normálním stravu. I pokrok tím trpí. Mnoho půdy zůstává ležet ladem, mnoho průmyslu je spoutáno ve svém vývoji, mnoho strojů a vynálezů nelze použít. Mohlo by se a mělo by se vyrábět stokrát tolik, kolik se vyrábí, a zatím plodiny hynou ve skladech nebo na polích, neboť nadbytek není v zájmu kapitalisty.

"Vlastnické právo" je překážkou pokroku, nepřítelem dělníkova blahobytu, pramenem neřestí, bojů, zločinů, lichev - institucí, která se stala nesrovnatelnou s potřebami, myšlenkami a city naší doby.

Na základě tohoto práva několik individuí zabavilo a přisvojilo si dobrodiní civilizace. Malý počet akcionářů bank, železnic a velkých závodů odhaduje práci dle své libosti. Čím více se množí obyvatelstvo a dělníkovy potřeby, tím více množí také oni své požadavky, zvyšujíce cifru svých rent a zisků a rozšiřujíce hodnotu svých vlastnictví a kapitálů. Tato hodnota závisí úplně od fakt a vnějších podmínek, o něž proletáři nebo kapitalisté nemají žádné zásluhy; je dílem a tvůrčí prací společností. A právě proto by měli náležet celé společnosti a nikoli jen hrstce monopolizátorů. Tož pracovní nástroje mají být vráceny sdruženým dělníkům. Individuální vlastnictví má být odstraněno a nahrazeno vlastnictvím společným či sociálním.

II. Vláda

Přejděme k jiné instituci: Vládě.

Vlády činí nároky na to, že se starají o "blaho lidu", činí nároky i na to, že vznikají z "výslovné vůle" lidu. Nadejde-li však den, kdy týž lid projevuje touhu být zbaven svých vládců, tu tito stojí na svém, že zůstanou, a je-li to třeba, použijí i bajonetů a děl proti suverenímu lidu.

Co se týče blaha, o něž se prý starají, tu jedná se o to: Vláda nemá nic svého: za vše, co má, děkuje občanům, jimž bere deset a ukládá jeden: oněch zbývajících devět spotřebují výběrčí daní, vykonavatelé, četníci, lichváři, advokáti, soudcové, žurnalisté, zkrátka všichni. kdož se přičiňují, aby do pokladen vlády přišly peníze odejmuté poplatníkům.

Je zcela v zájmu vlády, aby sehnala mnoho, aby přijala vše, co může; čím více má peněz, tím četnější budou ti, kdož ji budou krmeni z jejího žlabu podporovat. Proto rok co rok množí vláda své výlohy a vynalézá nové záminky, aby bez nože dřela poplatníky. Ve výdajích užívá vláda téže metody jako v příjmech. Za práci, která by soukromníka stála 10, platí vláda 100. Od ministrů a poslanců, kteří berou úplatky, aby navrhli nebo odhlasovali zákon o železnicích nebo nějaký jiný, až k poslednímu zřízenci všichni, kdož náležejí k vládní správě, shrabují něco, a lid platí. To však nestačí: když vláda, aby vyhověla svým závazkům a svému rozhazování, zdaňuje pozemky, domy nebo zboží, nebo průmysly nebo nájmy a činže, a když se ceny předmětů zvyšují, dělník tím trpí nejvíce, platí dokonce za všechny.

Zvýšení daní zmenšuje spotřebu, vroba se omezuje a výběrčí daní, finančníci, podnikatelé, advokáti a soudcové tuční, kdežto venkované, kteří žijí ze svého kousku země, jsou vyvlastňováni se svými rodinami k žebrotě.

Vláda, nehledě k několika veřejným pracím, k několika železnicím, školám, poštám a telegrafům, nemá smysl. Ale i tyto všechny podniky a služby všeobecné užitečnosti by mohly být organizovány volnou soukromou iniciativou nebo cestou dohody mezi zainteresovanými. Spojené státy, Anglie, Švýcarsko a ještě jiné země nám již podávají příklady.

Přece si však vláda činí nárok na to, že má nejvyšší poslání, nejdůležitější význam. Stala se strážcem Pořádku, obhájcem Spravedlnosti ve Společnosti. Domýšlí se, že zabraňuje zločinům a potlačuje nepořádky, jež by mohly vzniknout mezi občany. Krátce, vydává se za posledního rozhodčího mezi občany a tváří se jako záruka sociálního míru.

Ani z tohoto hlediska neznamená vláda sama nic. Síla, kterou má po ruce, se skládá z občanů, většinou dělníků. Ti udržují "Pořádek", chrání vlastnictví, provádějí rozsudky soudců a nařízení ministrů.

Aby zabránili zločinům a urovnali konflikty mezi občany, k tomu dělníci nikterak nepotřebují vládu ani zákoníky naplněné úskoky a ni advokáty, kteří se vyznají v pletichách a obojetnostech. Nechybí příklady, že lidé žili ve společnosti v míru a v dobré harmonii bez zákonodárců a bez policistů. Vlády dovedou jen mstít jednou spáchané přečiny, draze prodávajíce spravedlnost stěžujícím si.

A dále, je možné opravdu mluvit o spravedlnosti, pořádku a míru? Vlády páchají více zločinů, než kolika zabrání. Protěžují veliké zločince, zabraňujíce jejich obětem hájit se. Kapitalisté mohou pobíjet beztrestně dělníky nebo je vyhladovovat; obchodníci mohou otravovat své zákaznictvo; finančníci mohou okrádat ve velkém; prostopášníci mohou klamat a ničit chudé dívky; politikové mohou tisíci způsoby lhát voličům - a vláda to trpí. Ale proti nejmenšímu znamení nespokojenosti dělníků, proti nejmenšímu gestu lidové spravedlnosti tatáž vláda zakročí svými vojáky, svými policisty, svými placenými soudci, svými katy a znásilní dělníky, aby je mohla drže ve jhu.

Vláda, jsouc stále ve službách buržoazie, je nepřítelem dělníků, vykořisťovatelem lidu, morem společnosti.

III. Rodina

V soudobé společnosti je žena obětí určenou pro mužovy rozmary, vášně a často i tyranii: to však nebrání, aby i u ní přirozenou reakcí nepřevládly tytéž vášně a rozmary, aby se také ona nestávala tyranskou. Za nespravedlnost se pyká, a ti, kdož považují utlačování a vykořisťování za svůj zájem, se často zmýlí.

Nic není nespravedlivějšího, než nerovnost ustanovená a udržovaná mezi mužem a ženou. Počíná neúplnou výchovou ženy a pokračuje v domácím životě, v němž je žena určena k službám muže, a pak ve vztazích sociálních, neboť žena je považována za nižší muže a za nehodnou jistých úloh a funkcí. Vše pracuje k tomu, aby byla žena udržována ve stavu hospodářské a mravní závislosti na muži: nedokonalé a špatné vychování, více méně snižující obor práce, jemuž se musí věnovat, menší mzdy, prostituce, která na ní číhá, nenajde-li nikoho, kdo by jí přispěl na existenci.

Není tragičtější situace nad situaci mladé dívky. Zaměstnání, jež se jí nabízí jsou nečetná a špatně odměňovaná; často v sobě skrývají nebo v sobě připravují léčku na její čest. V době života, kdy i měšťácký synek má před sebou nejistou budoucnost, se nalézá chudá dívka, jež si musí vystačit a živit starou matku, v nejbolestnější situaci. K nutným potřebám fyzické existence přistupuje potřeba milovat a být milována, nalézt někoho, komu se lze svěřit, pociťovat radost života. Prostá, důvěřivá, nezištná se vrhne do náruče prvního příchozího a oddá se úplně jeho a svému štěstí; setká se však většinou s obojakostí, šalbou, egoismem a vypočítavostí. Muž, hledící kořistit z každé její i nejmenší slabosti, pro ni nebude mít než ironii a opovržení. A žena, zápasíc mezi potřebou milovat a ctí, se z instinktu sebezachování stane zlou, klamající a pokryteckou. Kouzlo je zlomeno; místo sladkého a oddaného stvoření zbývá jen ohava. Kdo jí takto zkazil? ... Muž, nepřítel jejího štěstí.

Kolik dívek se zneuctilo za několik halířů; kolik jiných kleslo, jako oběti své prostoty nebo podvodností darebáka. Jiné opět léta bojovaly, aby se konečně daly na sráznou cestu nebo také zemřely bolestí, nenalezše, kdo by je miloval. Není odpornějšího obrazu nad dívku - matku zrazenou a opuštěnou ničemou, který se směje její zbabělosti a mukám, která zavinil...

Mluví-li se o prostituci, přisuzuje se obecně neřesti a zkaženosti jistého počtu individuí obojího pohlaví, a činí se z toho závěr, že, kdyby se tato individua nerodila nebo mohla být napravena, zmizela by prostituce ze světa.

Nicméně, neřest a zkaženost nejsou příčinami prostituce, když muži, ostatně špatně vychovaní, jsou nevázaní a dívky schopné stát se dobrými matkami, jsou hnány v propast prostituce.

Prostituce je vnucena chudé dívce, jako sedlákovi práce na polích. Ostatně, jsou kapitalisté a obchodníci s prostitucí, jež je průmyslem stejně jako průmysl železářský nebo soukenický atd. Nespočívá v tom, že se prostituuje, nýbrž, že k prostituci vede, získávaje jednak oběti, jednak konzumenty, a bera na sebe výdaje se zařízením, ubytováním, reklamou atd.

Ze všech průmyslů kvete nejvíce prostituce a je také nejvýnosnější. Od domů, kaváren, skladů, závodů věnovaných prostituci, od všedního nevěstince až k domu soukromému, kde zanechává lehká dívka svou fotografii nebo adresu, ochotna přijít na zavolání cizinců nebo umísťujících agentů. Celá armáda dohazovačů, číšníků, kuplířek všeho druhu je zaměstnána v tomto obchodě. Majitelé kaváren, žurnalisté i vláda si odnášejí svůj díl z příjmu prostituce. Ve velkých městech je prostituce spojena s jinými průmysly a provozuje se v kavárnách, restaurantech, prodejnách tabáku nebo jiných věcí. Konkurence, kterou tyto podezřelé závody činí jiným, je příčinou úpadku, zkázy rodin a prostituce jiných dívek,

Rodina legitimní nebo nelegitimní dnes předpokládá jistý blahobyt. Ti nejchudší nemohou myslet na domácnost: vědět, kde budu každý večer spát, je již jakýmsi privilegiem v naší tak zvané společnosti.

Jaká to ostatně rodina, rodina dělníkova ubytovaná ve špinavé díře! Muž nežije doma, pracuje venku a vrací se jen, aby zhltnul kus něčeho a lehl si. Žena také opouští dům, aby šla do továrny nebo do skladu, a děti mají na vybranou mezi školou, ulicí nebo průmyslovým vězením. Nic se již doma nedělá; vše se již koupí na trhu, často jsou lidé i nuceni jíst ve veřejné kuchyni.

Je-li zničena dělníkova rodina, je také rodina měšťáka vydána v šanc neštěstí pocházejícímu ze změn v majetku. Bohatství se dnes získává a ztrácí se stejnou rychlostí. Přijde úpadek a rodina je zničena; žena odejde k jiným, děti jsou rozebrány příbuznými nebo se rozejdou do všech úhlů světa. Měšťácká rodina, i když se nerozpadne, je jen přeludem. Bez dětí nemůže být nazvaná rodinou, a je-li dětí více, pomýšlí se hned na to, opatřit jim postavení, dát jim práci, a sotva poněkud vyrostly, posílají se pryč.

Tedy zájem a nikoli láska je základem rodiny. Žena se vdává, aby si pojistila existenci; prodává se muži, skládá na něho všechnu starost a je k němu připoutána jako koule k nohám spoutaného vězně. Muž je tažným dobytčetem; musí pracovat za každou cenu, aby domů přinesl chléb. Je-li nedostatek práce, stává se pro něho rodina skutečnými muky.

Muž sám, koupiv na trhu zboží a zavázav se ho udržovat, myslí, že je v právu požadovat od ženy pasivní poslušnost i svých rozmarů. Zákon a zvyk posvěcují tuto tyranii.

Čím má kdo více citu, tím více trpí. Citlivý muž nezanechá ženu bídě a prostituci, i kdyby sebe více trpěl. Citlivá žena se stane kořistí prvního zhýralce. Není utrpení a muk, kterých by nebyla ochotna snášet matka, aby se nemusela oddělit od svých dětí.

Bohatí, čekajíce na svůj osud, nemají nouzi o zábavu: pro případ neshody tráví manžel svůj čas v klubu a žena čte nebo dělá romány. Ostatně každý z nich má svou komnatu, sezóna v lázních a na letním bytě jim skýtá radosti všeho druhu. Když jsou však chudí a nuceni žít v téže světnici a spát na témže loži, může nejmenší rozkol nebo sebenepatrnější slovo vyklouzlé v okamžiku špatné nálady přivodit nejmrzutější následky. Smutná myšlenka probíhá mozkem jednoho nebo druhého. Stane se zločin, mnoho zločinů najednou, a drama končí sebevraždou.

IV. Náboženství

Co je to náboženství? Náboženství je souhrn věr a doktrin, jimž kněží učí lid.

Někdo může namítnout, že jim učí nikoli kněží, nýbrž, že je nám zjevil sám bůh. V každém případě jsou boží zjevení stará mnoho staletí, kdežto učení kněží je docela dnešní, a jedná se o to, abychom věděli, mluví-li kněží pravdu či nikoli, jsou-li hodni víry a neschopni lhát nebo nemají-li náhodou zájem na tom, nás klamat.

Nuže, kněžství je řemeslo jako každé jiné, kněží žijí z toho, že kážou a provádějí jisté parády a ceremonie, tak jako král žije z utlačovaných poddaných, zaměstnavatel vykořisťováním dělníků atd.

Proč bychom tedy měli věřit kněžím? Což není možné, že nás klamou? To není jen možné, nýbrž dokonce jisté. Je sto náboženství, devětadevadesát je jich falešných, o tom nelze pochybovat. Velmi chytrý člověk, jenž si zvolí to pravé.

Ale ponechme stranou kněze a promluvme si o náboženském učení.

Náboženství - každé náboženství - učí dvě věci.

Předně nám náboženství praví, kterak byl svět učiněn, kdo ho stvořil, počet dnů, které trvalo stvoření, co bylo před světem (chaos) a jak z toho chaosu vytrysklo světlo ještě dříve, než bůh stvořil slunce, měsíc atd. Ale všechny tyto věci patří do oboru vědy a nikoli do oboru náboženství. Věda nás učí, že svět existuje již miliony let a nikoli teprve šest tisíc let, jak to chce bible. Věda nám dokázala, že se země točí kolem slunce a nikoli slunce kolem země, jak věřil Josua. Věda nám vysvětluje, v čem spočívá a odkud pochází život stromů, zvířat a člověka. Praví nám také, proč se těla člověka a jiných živočichů mohou hýbat, mluvit, veselit se nebo trpět, a proč rostlina může cítit a růst, aniž se musíme uchylovat k předpokladu, že je duše. Dle církve by nebyla stejná pro člověka a pro zvířata, existovala by jen pro bělochy a černí otroci by jí neměli. Neboť to aspoň kdysi církev tvrdila, dodávajíc také, že duše vchází do mužského těla sedmý den po narození, do těla ženy až v den čtyřicátý.

Církev učila všechny tyto osloviny a věda je zesměšnila. Věda praví náboženství a kněžím: tyto otázky jsou z mého oboru a vy nemáte moc je rozřešit. Váš bůh je než slovo, které nic neznamená a nic nevysvětluje, neboť nevíte, jak vznikl, ani kdo ho učinil, ani je-li osobou či věcí, a pravíte-li bůh, sami nevíte, co pravíte.

Druhá část církevních učení se týká poměrů mezi lidmi.

Církev praví, že lidé mají být dobří, lidští a milosrdní; je-li tomu však jinak, stačí, dají-li se na pokání v hodině smrti, neboť jinak budou v nejhorším případě odsouzeni k pekelným plamenům.

My chceme, aby nikdo nešel do pekla, aby tam nešli bohatí, chceme je chránit před pokušeními pocházejícími z bohatství a zabránit jim, aby nás denně neokrádali. Bude-li společnost dobře ustanovena a budou-li všichni lidé moci pracovat v blahobytu, aniž bude zaměstnavatelů a milionářů, stanou se všichni lidé dobrými a půjdou do ráje, ovšem, je-li jen nějaký - o čemž my hodně pochybujeme.

Církev napodobí také všechny vládce: mnoho slibů pro budoucnost, po naší smrti, pro dnešek docela nic. Církev zdánlivě lituje nespravedlnosti světa a přehmatů bohatých proti chudým, ale káže těmto rezignaci, podrobení se, otroctví. Církev je ostatně sama vždycky bohatá: většina jejích hodnostářů má statky nebo žije životem, jenž se v ničem nepodobá životu dělníkovu.

Církev dostává často mzdu od státu. Její hodnostáři jsou jmenováni se schválením vlády, která, jak lze snadno pochopit, volí lidi věrné jejím zákonům!

Kněží mohou být, a mnozí také jsou, vlastníky a kapitalisty. Jedni mají renty, jiní domy a panství, jiní konečně akcie bank a průmyslových podniků.

Aby se člověk stal knězem, musí mít jisté vzdělání a peníze. Synkové dělníků se nestávají kněžími, nebo, stanou-li se jimi, zapírají svoji třídu.

Klerus je spojencem buržoazie, byrokracie a vlády. Kněží činí také volební propagandu: využívají však především svého úřadu, aby vnikli do rodin, hledí si získat důvěru žen a dostat dědictví. Není větší nebezpečí, než dostane-li se kněz do domu a seznámí se s jeho nejdůvěrnějšími a nejdelikátnějšími věcmi.

Nač chodit každou neděli, po celá léta a po celý život do kostela. To je zvyk stejně hloupí a otupující jako zvyk mumlat stále tytéž motlitby na zpaměť naučené a hodící se pro každého a každý případ. Hlavně pro děti jsou takové zvyky špatné a mají zhoubný vliv na jejich inteligenci a jejich povahu.

Dělníci, zbavte se všech pověr, naučte se myslet, nepřijímejte ani boha ani pána, chcete-li se stát svobodnými.

V. Volby nebo revoluce

Tuto část bychom měli nazvat: reformy nebo revoluce, neboť se před námi táhnou dvě cesty: cesta pokojných a postupných reforem, následujících se zlepšení, malých kroků, pomalého a spořádaného pokroku činěného za souhlasu a pomoci předáků buržoazie - a cesta - revolty. V tomto se hlavně liší od sebe obě školy, obě strany (autoritářsky socialistická a anarchisticky socialistická). My nepřestaneme nikdy opakovat, že jsme pro cestu protizákonnou a revoluční.

Nesmí si však nikdo myslet, že zamítáme každé zlepšení, jehož může dělník dosáhnout. Chci vše, znamená chtít také část, a my, bojujíce pro úplnou emancipaci dělníka, uvítáme radostně každou jeho sebe menší vymoženost, jsouce si jisti, že se dělníci neprohlásí za uspokojené, ale budou chtít stále více a jsouce již na cestě ke svým požadavkům, půjdou až k cíli. Proto, vypukne-li nějaká stávka nebo agitace, nezanecháváme jí bez povšimnutí a nesnažíme se odvrátit dělníky od zápasu, jako to činí příliš často i socialističtí vůdcové, ale snažíme se naopak rozšířit stávku nebo agitaci, aby měla moc a sílu, neboť hnutí lidí nečetných a slabých musí nutně selhat. Jediná naděje pro dělníky je v jejich spojení a ve větší nebo menší rozhodnosti projevené při akci.

Ale navrhuje-li se nám na místo agitace nebo stávky, abychom se zúčastňovali voleb, stavíme se výslovně proti tomu, vědouce velmi dobře, že ve volebních bojích budou dělníci vždy obehráni nebo ošáleni, neboť předně se jim zřídka podaří vyslat své lidi do parlamentu a pak i zvolením pěti, deseti nebo sta dělnických kandidátů docílíme jen toho, že je zkazíme nebo učiníme bezmocnými. Parlamentární většina, i kdyby se zkládala z dělníků, nemůže rozřešit problém chleba a práce. Nejen vyšší sněmovna, exekutivní moc, náčelníci armády, soudnictví a policie by se postavili proti projektům poslanecké sněmovny a zdráhali by se provádět zákony dělané dělníky (jak se to také již děje, ale každý zákon by se zjevil zbytečným. Neboť není žádného zákona, jenž by mohl zabránit zaměstnavatelům vykořisťovat dělníky, poručit kapitalistům, aby měli továrny otevřené a zaměstnávali dělníky za určitých podmínek, přinutit obchodníky aby prodávali za tu nebo onu cenu a tak dále. Soudobý systém obchodní a průmyslový je zřízen tak, že vše závisí na kapitalistovi a kapitalista má všemožné druhy příjmu, takže se může posadit nad zákon a vysmát se i parlamentu. Každý ví, že často i dělník je nucen, aby neumřel hlady, pomáhat kapitalistovi znásilňovat zákon.

Dejme tomu, že parlament rozhodne, že dělníkova pracovní doba má trvat deset, devět nebo osm hodin. Především nemůže pro všechny práce stanovit stejné pravidlo, a pak je nemožné poslat četníka ke každému dělníkovi, aby viděl, mnoho-li pracuje, a ke každému zaměstnavateli, aby viděl, mnoho-li a jak pracují jeho domácí lidé a podobně. Udělá-li parlament zákon, nemusí se vláda přičinit o jeho provedení, anebo se inspektoři domluví s kapitalisty, a pak běda dělníkovi, který udá zaměstnavatelské přehmaty tím spíš, že se soudci mají na pozoru přísně soudit. Zákon je vždy jen šalbou pro dělníky.

Dejme však tomu, že zákon bude dokonce proveden, a kapitalisté dají dělníkům pracovat jen osm hodin denně. Kdo je může nutit, aby platili za osm hodin práce stejnou mzdu jako platili dříve za deset nebo dvanáct? A připusťme i tu nemožnost, že totiž zákon ustanoví i mzdy pro všechny práce a všechny případy, kdo bude moci zabránit tomu, když kapitalista změní jakost zboží? Kolik zákonů, inspektorů a jiných zřízenců, kolik procesů a odsouzení by bylo třeba, aby byly všechny tyto věci upraveny v zájmu dělníka?

Zákony tohoto druhu se nestanou nikdy skutkem, žádný parlament k nim nesvolí, žádný poslanec, ani socialistický, nesnil o jejich vydání. Není také socialistů nebo dělníků, kteří by se domnívali, že budou moci poslat do sněmovny většinu proletářů. Volby se dějí třemi věcmi: penězi, šalbou a násilím. Vláda posílá k urnám své zřízence a své policisty, zaměstnavatelé své dělníky; politikové tvoří komploty a strany pomocí tisu a placených řečníků doporučují lidu své stvůry. Voliči musí hlasovat pro kandidáty stran. Mezi dělníky vznikají soupeřství, žárlivosti, osobní snahy a ctižádostivosti. A tak se volbami nejvíce poškozuje dělníkova věc, aniž z nich má dělník prospěch. Činní a inteligentní soudruzi, stavše se poslanci, stávají se lenochy a renegáty. Lid si zvykne se domnívat, že spása musí přijít shora, od vlády, od parlamentu, a nepotírá tyto instituce, které škodí jeho vývoji a jeho činnosti.

V Německu je socialistických poslanců skoro sto, dělničtí poslanci v Austrálii rozhodují o výsledku každého hlasování v parlamentu; ale v té i oné zemi se nic důležitého nestalo pro dělnickou třídu.

Jsme stále na témže místě. Ten, kdo má, je tím, kdo velí. Bohatství dává moc a činí bohatší třídu, která moc má. Parlament se nebude nikdy vážně zabývat chudými, to jest dělníky. I kdyby provedl z politiky několik zákonečků příznivých dělníkům, dala by vláda koncese, dodávky, užitky a podpory kapitalistům, zjednávajíc jim spekulace a obchody takovým způsobem aby zdvojili svá bohatství. A zatím, co se dělníci domnívají, že obdrželi pomocí bezvýznamného zákonečka, rozhojňují kapitalisté všemi prostředky své jmění proměňujíce miliony v miliardy a vysmívajíce se naivnosti vykořisťovaných.

Ani stávky nemohou změnit soudobý hospodářský stav, založený na otroctví a bídě dělníků. Kooperace se většinou nedaří nebo se stanou malými spekulacemi, které se neliší od spekulací kapitalistických. Jiné reformy prospívají jedné třídě dělníků a škodí jiné. Jediná revoluce může pojmout zájmy všech dělníků a všechny společně emancipovat, přeměňujíc úplně soudobou sociální organizaci.

VI. Komunismus a anarchie

Prvním krokem k budoucí společnosti bude revoluce, která je nevyhnutelná.

Vládnoucí třídy ustoupí jen násilí. Vlády se tváří, jakoby chtěly vyléčit nejhorší zla dělníků; ale kterak by to mohly učinit, když jsou hlavní příčinou všech těchto zel?

Aby se udržela, musí vláda vybírat daně, rozdělovat dodávky a úřady, vydírat lid a obohacovat menšinu. Všechny její zákony a všechny její činy mají tento cíl. A opakuji, odhlasují-li parlamenty někdy nějaký zákon dělníkům příznivý, aby naivním písek do očí nasypaly, neprovádí se takový zákon. Ostatně, proti jednomu zákonu ve prospěch chudé třídy stojí tisíc zákonů proti dělníkům a k výhradnímu prospěchu buržoazie, takže je dělník vždycky utištěným a okrádaným. Jediný lék proti jeho zlům, jediná jeho spása je v revoluci.

Co má dělník dělat, když by se byl vzbouřil proti vládě a zničil ji? Má jmenovat jinou - a čekat své štěstí od této nové vlády - nebo má spíš učinit sobě spravedlnost a využít příležitosti k tomu, aby vyrval buržoazii prostředky, jichž užívá, aby ho vyhladovovala a zotročovala? Máme za to, že dělník nemá ustanovovat žádnou novou vládu, ani volit jakýkoliv parlament a čekat od nich koncese a milosti. Dělník - dav lidu - má sám provést vlastní revoluci, vzít si vše, čeho byl zbavován, přivlastnit si všechny plodiny jinými usurpované - má krátce expropriovat proletáře i kapitalisty, vyhnat zaměstnavatele z dílen, neuznat žádného pána.

Ať si dělníci v každé továrně, jakmile zaměstnavatel bude zahnán, upraví práci podle své chuti, ať již nájemníci neuznávají domácích a nechť se ti, jimž chybí byt, nastěhují do domů opuštěných bohatými.

Lid se má radovat, má také okusit všechna dobra života. Pravá velká revoluce bude spočívat v tom, že lid naplní potřeby, jež dnes ještě nemá. Nebude již moci žít v nouzi ani sloužit pánům a bude žádat svou část dobrodiní civilizace. Soudobý pořádek se mu bude zdát barbarstvím, a nedá se již ovládat, ani v bídu a nevědomost zavádět od nikoho, neboť se pohodlí a práce na vlastní účet stanou příště částí lidské povahy a nové chápání života se zrodí z tohoto nového pořádku.

Budoucí společnost bude organizována jako mocná federace dělnických společností, nezávislých jedna na druhé, ale pohromadě jsoucích na základě volné dohody.

Země bude vzdělávána sdruženími sedláků. Doly, jež poskytují suroviny pro průmysl, a dopravní prostředky budou společným vlastnictvím všech sdružení a žádná skupina z nich nebude moci těžit tak, aby spekulovala na potřeby jiných skupin. Budou sdruženi pro všechny obory činnosti, a tato sdružení budou přístupná všem, kdož chtějí pracovat. Individuum se bude moci současně zúčastnit práce ve více skupinách, dělník továrny bude moci pracovat také na poli. Sedlák se bude moci také zabývat chemií ebo jinými studiemi. Celý rozdíl mezi dělníky rukou a dělníky mozku zmizí.

Člověk střídající svá zaměstnání lépe vyrábí a lépe vyvíjí své schopnosti. Pracovat se bude volně, nebude trapných pravidel, která dnešní zaměstnavatel ukládá svým dělníkům. Každé sdružení zavede samo podmínky vlastní práce, ponechávajíc svým členům větší svobodu slučitelnou se všeobecným zájmem. Členové sdružení si budou rovni a nebude nerovnosti v zacházení. Inženýr i rukodělník budou považováni za sobě rovné, neboť práce jednoho je stejně nutná pro společnost jako práce druhého, a čím bude práce namáhavější, tím bude více ceněna a bude kratšího trvání. Četní jsou dnes ti, kdož se domnívají, že se obětují pro obecné dobro, stanou-li se politiky, poslanci; v příští společnosti se ti, kdož budou chtít být hodně užitečnými a získat si veřejnou vážnost, věnují nejnamáhavějším pracím. Všichni více méně, tím nebo oním způsobem budou pracovat, neboť lenost bude nesnesitelná, a kdežto dnes jsou mnozí zvyklí od dětství nic nedělat a jen hovět svým choutkám, povede v budoucí společnosti výchova, příklad a veřejné mínění každého k práci. Aby člověk mohl náležet ke sdružení, bude muset pracovat a nikdo nebude snad dosti nesmyslným, aby chtěl žít mimo každou společnost. A kdyby se i někdo takový našel, bude zlo mnohem menší, než když dnes celé třídy žijí v lenosti, užívajíce svého času k tomu, aby jiným škodily.

Lenoši, kdyby se rozmnožili, brzy by poznali svůj omyl, neboť když se nepracuje, tak se nevyrábí a když se nevyrábí, tak se také nejí. Ostatně práce nebude trapná, dlouhá a špatně odměňovaná jako dnes. Několik hodin ruční práce postačí a zbytek času bude sloužit příjemným zaměstnáním a studiím nehledě k tomu, že všechny pracovní podmínky budou změněny.

Továrna budoucnosti se nebude v ničem podobat továrně dnešní. Vzduch, prostor a světlo tam nebudou chybět, tak jako nechybí dnes v domech bohatých. Dělník nebude nucen se trápit hladem, horkem nebo zimou při práci a být na nohou a dál se namáhat, i když bude unaven. Proč v továrně - jenž je domem dělníkovým - by neměl být nábytek, proč by vedle pracovního sálu nemohl být zařízen sál pro občerstvení, četbu, atd. Proč by neměla být práce činěna příjemnější a méně namáhavou všemi prostředky, které nám dává k dispozici pokrok civilizace? Neznáme ještě vše, co může přinést ve způsobu výroby zdokonalení mechaniky a technických věd; je však jisté, že i naše dnešní vědomosti mohou život dělníka obklopit vším pohodlím, jež je dnes jen pro bohaté. V zemích, kde je zemědělství v úpadku, mže být obnoveno a vyvinuto; průmyslové výrobky se mohou po chuti množit - takže bude práce pro každého, chléb pro všechny hladové, oděv pro všechny otrhané.

Soudobé prostředky komunikační dovolí nežít na hromadě v městských děrách; bude snadné zbudovat podél železničních tratí na venkově domy, kam by dělníci chodili bydlet, aniž by jim chyběly zábavy a vzdělávací prostředky, jež je dnes drží ve městech.

Můžeme, krátce řečeno, změnit tvářnost světa, rozhodnou-li se lidé konečně bránit se a pomáhat si navzájem, místo, aby jedni žili na útraty druhých.

Obchodníci, bankéři, spekulanti nebudou potřeba, neboť sdružení budou vyměňovat výrobky přímo, nepotřebujíc k tomu ani peněz.

Všechny vztahy ustavené dnes prostřednictvím kapitalistů mezi různými zeměmi, ustaví četná sdružení mezi sebou. Jedno sdružení slíbí druhému - nehledě k případu, že zakročí vyšší síla - jistou kvantitu výrobků a obdrží podobný slib pro jiné zboží. Ale tyto výměny budou činěny bez lakomosti a bez hrabivost, žádné sdružení nebude chtít vydělat, jako to činí kapitalisté na práci jiných, nikdo se nebude chtít obohatit anebo hromadit jmění, protože nahromadění nebude k ničemu tehdy, až se nenajdou dělníci chtějící prodat své ruce, aby nahromaděné bohatství vynášelo.

Sdružení si budou dle potřeby vzájemně pomáhat. Nebude-li v jednom kraji dostatečná sklizeň, vypomohou rolnická sdružení z jiných krajů ze svého přebytku. Bude-li jedna krajina postižena pohromou, přijdou ji ostatní na pomoc. Vždyť i dnes se to již děje částečně v případech povodně, hladomoru atd. Jenže pomoc prochází rukama vlád a kapitalistů - nezbude mnoho pro ty, kdož opravdu potřebují.

Zde se dotýkáme poslední otázky. Bude ještě nutná vláda, parlament, ministerstvo, policie, soudnictví, V našem systému by všechny tyto instituce nesloužily k ničemu, neboť sdružení si budou sama spravovat své zájmy a vztahy, jež mezi nimi povstanou a budou dobrovolné a různé dle zvláštní povahy mnohostranných zájmů. Vláda má jen smysl při zcentralizování zájmů všech v rukou několika málo lidí, kteří jednají jménem celého národa a myslí za všechen lid. Tito vládnoucí neponechávají individuu svobodu myšlení a nutí je, aby se podrobilo jejich vůli; mají moc taxovat výrobky práce davu a použít násilí, aby jejich vůle byla provedena.

To všechno je však neslučitelné se společností volnou a rovností o níž mluvíme. Vláda je negací volného sdružení a vládní funkcionáři jsou příznaky národní práce.

Aby byly rozhodnuty spory, aby bylo zabráněno řídkým zločinům, k tomu není třeba vlády, policie a soudnictví - které jsou příčinou nekonečných bojů a zločinů ve společnosti. Sdružení stačí: mohou se obrátit k smírčímu soudu, užít některých obranných prostředků. Každý člen budoucí společnosti se pozvedne, aby hájil utlačovaného a slabého, kdežto dnes vláda, zákon a policie protěžují jen bohatého proti chudému, zaměstnavatele proti dělníkovi.

Dělník - říká se nám - je nevědomý a často i sobecký. Zaměstnavatel ho nemůže než vykořisťovat a vysávat. Je bohužel nemožné obejít se bez zaměstnavatelů, dokud vládnou nevědomost a sobectví, čili dokud člověk nezmění svou povahu.

Na to odpovídáme, že nevědomost je následek soudobé společnosti, a že nemůže zmizet než na jejích troskách. Bída velké části dělnictva, otupování prací příliš namáhavou a příliš dlouhou, znemravňování nezaměstnanosti nemohou než zvětšovat nejen nevědomost, nýbrž i obžerství, prostituci, sebevraždy a všechna nejstrašlivější zla.

Sobectví se rodí také z bídy, která plodí i nenávist mezi dělníky a konkurenci, kterou si vzájemně činí.

Dnešního dne nalézá člověk své dobro jen ve zlu svých bližních: chce-li jít svou cestou, musí jít po tělech druhů a nemá-li být vykořisťován, musí hledat prostředky, kterak by jiné vykořisťoval, kterak by se stal zaměstnavatelem.

Nevědomost a sobectví nemohou být účinně potírány v soudobé společnosti a dokonce ani zničeny. Jen zničení naší společnosti odstraní ze světa nevědomost a sobectví.

A zmizí jistě v den, kdy lidstvo posledním rozmachem odstraní soudobá privilegia a nerovnosti, aby žilo dle zásad anarchistického komunismu.

Závěr

Dělníci! Vysvětlil jsem vám důvody, z nichž potíráme vlastnictví, vládu, rodinu a náboženství - instituce založené na nevědomosti, otroctví a bídě dělníka, jež mají za účel tato zla udržovat a množit, udržujíce a množíce stále privilegia, bohatství, tyranii a neřesti vládnoucí třídy. Vysvětlil jsem vám, jak by měla být a může být společnost reformována, nahradí-li soukromé vlastnictví komunismem, vládu volným sdružením, zákonitou rodinu volným manželstvím, náboženství vědou a vzděláním. Ukázal jsem, že se tato proměna nemůže uskutečnit malými reformami, zákony diktovanými dnešním nebo budoucím parlamentem, milostivými koncesemi vlády a kapitalistů; ale že musí nutně jako každý skutečný pokrok v minulosti být provedena revolucí. Nejsme revolucionáři, protože nám to činí radost, vidíme-li téci krev, ale z nutnosti, neboť jsme přesvědčeni, že se měšťáci nevzdají svých privilejí po dobrém. Denně je obětováno tisíce dělnických životů a my dáváme přednost tomu, padnout v boji než podlehnout nedostatku a bídě. Dělníci, ať chtějí nebo nechtějí, jsou nuceni bojovat proti zaměstnavatelům, dát se do stávky, bouřit se. S trochou energie a více odvahy by se mohli zbavit navždy svých zaměstnavatelů a pojistit blahobyt a nezávislost sobě i svým dětem.